Za ty tři roky jsme se při venkovních výjezdech setkali už s různými reakcemi ze strany domácího publika. Pamatuju si například zápas v Třebíči, kde nám místní militantní důchodci vyhrožovali fyzickým napadením a sprostě nás uráželi. Kdybych měl pokaždé, když někdo řekl, že nám ty bubny prokopnou, dostat desetikorunu, asi bych měl dnes už docela slušný obnos. O to víc člověka potěší, když se dostane do prostředí, kde nám nejen nenadávají, ale dokonce náš výkon dokážou i pozitivně ocenit. A právě v Hlučíně jsme se setkali s takovým přijetím, jakého se nám snad nedostává ani doma.

Určitou zkušenost s jejich fanoušky jsem měl už z našeho domácího zápasu, kdy skupinka asi šesti lidí přijela povzbudit svoje mužstvo a k jejich cti musím říct, že byli slyšet. Dokonce za mnou jeden z nich o přestávce přišel a velmi přátelsky jsme si popovídali. Zval nás do Hlučína a říkal, ať klidně přijedeme o den dřív, že zajdeme do hospody, že můžeme u něho přespat. Už to dávalo tušit, že místní fanoušci jsou opravdu skvělí lidé.

Když jsme začali před zápasem rozbalovat svoje instrumenty, lidé okolo nás zbystřili. Asi se báli, že celý zápas budeme jen tupě mlátit do bubnu, po našem ubezpečení, že na to hrát umíme se trošku uklidnili, ale i tak byla z jejich strany znát určitá ostražitost. Za chvilku nás přišel pozdravit mně už dobře známý fanoušek, se kterým jsem se potkal v Blansku. Ten nám sdělil, že dnes bude o něco menší návštěva než obvykle protože ve stejný den hraje ostravský Baník. I tak se na stadionu sešlo celkem slušné množství lidí (něco přes sedm set).

Zápas začal. Bylo vidět, že místní byli přece jenom překvapeni hlasitostí naší produkce, ale nenašel se nikdo, kdo by nám nadával. Naopak, časem nám lidi dávali najevo, že se jim to dokonce líbí. Hned ze začátku jsme navázali přátelské vztahy s místním kotlem, který nás pozdravil skandováním „Hlučín zdraví Blansko“ , abychom mu jeho pozdrav v zápětí oplatili. Několikrát jsme si dokonce prohodili role. Domácí skandovali „Blansko“, zatímco my jsme si na oplátku zaskandovali „Hlučín“. Zápas jsme si náramně užívali a můžu říct, že tak dobře se mi nefandilo ještě nikde. Místní nám dokonce dvakrát během zápasu koupili pivo a pozvali nás na panáka. O přestávce a po zápase jsme si s místními velmi přátelsky popovídali. Prostě paráda. Tak úžasné lidi jsem ještě nikde nepotkal. Moc bych si přál, abychom takovou atmosféru dokázali připravit hostujícím fanouškům i doma.

Během loučení při našem odjezdu, jsem místním napůl v žertu říkal, že doufám, že Hlučín nepostoupí, protože na tohle hřiště bych se určitě podíval rád i příští sezónu. Fanoušci Hlučína nás přijali jako vlastní a já jim za to moc děkuji. Doufám, že se s nimi ještě někdy potkám.