Technický záložník Jiří Hajský měl našlápnuto na fotbalový vrchol. Zabrzdilo jej několik špatných rozhodnutí i brněnský patriotismus.

Neměl na výběr. S takovým rodokmenem musel Jiří Hajský skončit jako prvoligový fotbalista. Jeho děda se za první republiky stal s Prostějovem amatérským mistrem Československa. Otci Zdeňkovi se to zase na trávníku výborně „rýmovalo" s legendárním Vlastimilem Bubníkem. Pokračovatel tradice má zase jediný titul Zbrojovky z roku 1978. A v kariéře to mohl dotáhnout ještě dál. Nebýt dvou chybných rozhodnutí v jeho sportovním životě.

Jako jeden z mála členů legendární zbrojovácké sestavy nemá na mistrovskou sezonu ryze pozitivní vzpomínky. Z prostého důvodu: neměl jisté místo v sestavě. „Trenér Masopust si na pozici levého křídla přivedl Honzu Kopence. Křivdu necítím, ale myslím, že jsem mohl dostat víc příležitostí. Z jeho strany to bylo vůči mně hodně tvrdé," vzpomíná na mistrovskou brněnskou sezonu nyní šedesátiletý muž.

Je ale fakt, že do Masopustova příchodu patřil mezi trenérovy vyvolené. V sezoně 1977/1978 ale odehrál jen třináct zápasů. Ani jeden v základní sestavě. Přesto po osobní stránce neměl s držitelem Zlatého míče z roku 1962 problém. „Jen jsem slyšel, že měl konflikt s mým otcem," přiznává.

O několik let předtím Hajský dokonce kapitánoval v jedenadvacítce, což bývá příslib zářné kariéry i v seniorech. Cestu na úplný vrchol mu zhatila první velká chyba v rozhodování. „Hlavní příčina bylo moje angažmá ve Zbrojovce. Funkcionáři mě přesvědčovali, ať vydržím, že tu pan Masopust nebude věčně. Tak jsem odmítl nabídku z Bohemians," povídá Hajský, který na hřišti vyčníval hlavně díky technice a fotbalovému myšlení.

Jiří Hajský

Klokani na konci sedmdesátých let měli jedno z nejlepších mužstev v lize. V bráně Hruška, v obraně Dobiáš, v záloze Panenka a na lavičce Pospíchal. „Tohle byla moje největší chyba kariéry," hlásí Hajský. Místo toho ještě chvíli vysedával na lavičce Zbrojovky. A přišel další triumf, ze kterého byl nadšený jen napůl. Celé Československo slavilo v létě roku 1980 titul z olympijského fotbalového turnaje. Hajský mohl sledovat vítězný finálový gól Jindřicha Svobody z blízka. Ne jen u televize. „Musel jsem na operaci s přitahovači. Samozřejmě, že mě neúčast mrzela. Nejde o výhru v turnaji, ale o celkovou atmosféru," povídá.

Pryč z Brna

Po olympiádě si už nejvyšší soutěž za Zbrojovku nezahrál. I když se do ní měl ještě vrátit. Nejprve si ale prošel Hradcem Králové a Olomoucí. „V Brně jsem pořád musel dokazovat, že mám na základní sestavu. Byl to boj. V Hradci i na Hané mě brali jako posilu," upozorňuje Hajský.

Jenže na východě Čech se zase špatně rozhodl. Měl nabídky ze Sigmy, Slavie a Zbrojovky. A vybral si olomoucký klub. „Ve Slavii mě chtěl trenér Milan Máčala, domlouval jsem se i s kamarádem Vlastou Petrželou. Jenže se mi do Prahy nějak nechtělo, neměl jsem rád tamní poměry. Ale jít jsem tam měl," přiznává chybu, že v devětadvaceti letech odmítl sešívaný dres.

Na Hané se potkal i s Karlem Brücknerem, až mnohem později slovutným koučem úspěšné české reprezentace. Už tehdy si ale olomoucký trenér dokázal udělat v týmu pořádek. „Fotbalovou modernu, tedy nakopávané míče na Kollera, hrál už tehdy v Olomouci. Jednou jsem mu v kabině řekl: Trenére, už mě bolí za krkem, jak se dívám po balonu, který lítá nade mnou. Chci si do něj taky občas kopnout," přidává Hajský historku.

Brückner se tehdy nesmál. A autor výroku skončil ze dne na den v základní sestavě.

Jeho další kroky vedly do Drnovic, kde stál u počátku pozdějšího Gottvaldova zázraku. Jako vůbec první známý hráč. Ještě se ale přece jen stěhoval za Lužánky. „Zbrojovka hrála ve druhé lize a měl jsem jí pomoct k postupu. Když jsme po podzimu vedli o sedm bodů, poděkovali mi a rozloučili se se mnou," osvětluje svůj další netradiční konec v klubu. V létě pak místo Brna do nejvyšší soutěže postoupil Hradec Králové…

Vyučoval fotbal

Kariéru si prodloužil ve Znojmě a pak ještě devět let v Rakousku. Už předtím vystudoval vysokou školu, u fotbalu však zůstal dál. „Externě jsem vyučoval fotbal i na Fakultě sportovních studí Masarykovy univerzity," povídá.

Navíc do dnešního dne trénuje. Nyní divizní Blansko, i když klubů prošel celou řadu. „Největší úspěch je postup s brněnským Lerkem do druhé ligy. Jenže po oslavách mě majitel klubu vyhodil. Vzpomínám také na Ratíškovice, ale tam to dopadlo jako všude, kde dojdou peníze," vytahuje aspoň dvě štace.

Nezastírá ovšem, že jeho trenérské ambice sahaly výš než do třetí ligy. „Každý bývalý hráč začíná trenérskou kariéru ve svém klubu. To se mnou a Zbrojovkou nešlo," tvrdí.

Proč? Musí se kvůli tomu vrátit na začátek devadesátých let, kdy pracoval jako tajemník Tělovýchovné jednoty Zbrojovka. Od ní se chtěli odtrhnout fotbalisté. Spory o majetek a rozdělení dluhů nadělaly hodně problémů. „Přesto jsem si jistý, že jsem tehdy postupoval správně, i když si spousta lidí myslela, že jdu proti fotbalu. Jsem rád, že už se teď vášně uklidnily," hlásí hráč, který naskočil do 175 prvoligových zápasů, ve kterých dal 25 branek.

Kromě blanenských fotbalistů také vychovává „potěr" na umělé trávě v areálu za Lužánkami. „Do Blanska si jezdím odpočinout. Trénovat mládež je mnohem náročnější," přiznává Hajský starosti s nejmladšími fotbalisty.

„Současní fotbalisté se připravují různě v posilovnách, spoustu toho naběhají. Kdysi jsem si spočítal, že oproti naší generaci stráví na hřišti s balonem až o tisíc hodin méně," přidává zajímavost muž, jehož pro velký fotbal vychovala brněnská Tesla a později SK Žabovřesky. Ve čtrnácti letech si jej vybrala Zbrojovka.

Mgr. JIŘÍ HAJSKÝ

Narozen: 12. února 1953 v Trenčíně
Sport: fotbal
Post: levé křídlo
Hráčská kariéra: Tesla Brno, SK Žabovřesky, Zbrojovka Brno, VTJ Žatec, Spartak Hradec Králové, Sigma Olomouc, JZD Drnovice, RH Znojmo
I. liga: 175 zápasů, 25 gólů (z toho za Brno: 130/18)
Největší úspěch: mistr Československa 1978
Reprezentace: do 21 let 16 záp./1 gól
Zajímavost: v nejvyšší československé soutěži hrávali také jeho otec i dědeček

Autor: Deník/Michal Čejka
Foto: Deník/Lubomír Stehlík