Kdy jsi se definitivně rozhodl k tomuto kroku?

Od sobotního utkání se Šardicemi jsem o tom až do pondělí přemýšlel. Po té vysoké porážce jsem byl hodně naštvaný a říkal jsem si, že se na to vykašlu. Přesto jsem si chtěl nechat nějaký čas na rozmyšlenou. Sepsal jsem si určité plusy a mínusy mé práce a vyšlo mi, že bych toho měl nechat a měl by přijít někdo jiný, kdo by mužstvo opět nastartoval.

Jak hráči, potažmo asistent Tomáš Šenk, reagovali?

V pondělí jsem volal předsedovi panu Ťoupkovi, klukům jsem to řekl hned poté na tréninku. Oznámil jsem jim důvody svého rozhodnutí. Reakce byla normální. Mužstvo musí dál pracovat, protože sezóna pokračuje.

Hned druhý den se Ti narodila dcera Anna. Neměla tato událost vliv na tvé rozhodnutí?

Vůbec ne. Osobní život a fotbal dohromady nemíchám.

Jaký to byl pocit?

Nádherný. Čekali jsme narození o trochu později, nakonec děťátko muselo jít ven trošku dřív, takže se to vše hodně rychle nakupilo. Je to nádhera, fotbal je sice fotbal, ale narození dítěte je to nejkrásnější, co může člověka potkat.

S předsedou klubu jste se domluvili, že budeš i nadále působit ve funkci sportovního ředitele a člena výboru. Zatím toto tvrzení platí?

Určitě i o tomto jsem přemýšlel. Vždy jsem říkal, že blanenský fotbal i přesto, že tu je moře lidí, kteří mi nepřejí a vždy mi to dávali patřičně znát, tak ho prostě v srdci mám. Nastartoval jsem se tu v mé fotbalové kariéře. Řekl jsem si, že by bylo zbabělé se tu na všechno vykašlat a pálit za sebou mosty. Chci v tomto směru pomoci a jak říkám, Blansku budu vždy fandit a pokud nebudu v pozici trenéra jiného týmu, tak mu budu přát, aby vyhrávalo.

Pokud by přišla nabídka na trénování, sáhnul by jsi po ní?

Teď je pro mě obtížné se jednoznačně vyjádřit. Samozřejmě bych v budoucnu trénovat chtěl, protože mě to baví. V současné době jsem však tímto poměrně hodně unavený, což byl i jeden z důvodů, proč jsem skončil. Během tří let jsem se fotbalu věnoval hodně intenzivně. Není to o tom, že si odstojím hodinu a půl na tréninku a mám pokoj. Když to vezmu den má 24 hodin, z toho osm hodin strávíte v zaměstnání, nějaký čas je potřeba na spánek a já jsem se opravdu denně intenzivně 5 hodin věnoval fotbalu. Ať to byl trénink, příprava na utkání, sjednávání soupeřů na přátelská utkání, zajišťování hřišť s umělým povrchem, posilovny, spinningu, aby kluci neměli stereotypní přípravu. To všechno jsem dělal a řekl jsem si, že toho bylo dost a momentálně nemám sílu to dělat. Proto, kdyby teď přišla nějaká nabídka, tak bych ji hodně zvažoval. Musela by být opravdu hodně zajímavá, abych po ní sáhnul. Spíše bych si chtěl odpočinout.

Během tříletého působení jsi s Blanskem zažil dvě sezóny, v nichž se bojovalo o postup a jednu, ve které se sestoupilo. Z tohoto pohledu bylo to angažmá určitě hektické..

V Blansku jsem zažil nádherné tři roky, opakuji tři. Beru to, že i sestup z MSFL byl pro mne jako pro trenéra samouka cenná zkušenost. Bylo to mé první angažmá, které se mi vryje nesmazatelně do mé paměti, ale i do blanenské kopané. Třeba poslední rok, kdy jsme sestoupili, já si myslím, že ti kluci, kteří se toho zúčastnili, potažmo výbor a realizační tým si tu práci užívali, i když byla hodně hektická a náročná. Někdy prostě ty plody nejsou takové, jak si každý přeje. Vzpomínky mi zůstanou jen krásné. První rok byl takový, že jsme to dělali spíše „hurá“ stylem, ale vše se podařilo i díky tomu, že tým, který tu byl, chtěl vyhrávat. Opět se vracím k tomu, proč jsem skončil. Toto byl další důvod. Kluci mi před sezónou říkali, že by se chtěli opět rvát na špici divize a pokusit se do MSFL vrátit. Chceme se vrátit na ligové stadiony do Jihlavy, do Brna na ligové stadiony, kde je to úplně o něčem jiném, i když třeba hrajete před 100 diváky. Tým, který tu byl v prvním roce, chtěl neustále vyhrávat. Chtěl také dokázat, že ten blanenský klučina, který třeba neprošel nějakým tréninkovým střediskem, že něco umí ve fotbale. To kluci v krajském přeboru, v divizi i v MSFL chtěli. Potom už tam bylo takové uspokojení, nebyla tam ta hladovost. Já si říkal, že je nastartuje ta současná sezóna, ale když jsem viděl zápas v Šardicích, tak jsem si řekl ne, musí tu nastat změna.

Které zápasy ti utkvějí v paměti?

V krajském přeboru to jistě bude první mistrovský zápas proti Hlohovci, kdy do toho člověk jde a moc neví, co to obnáší. Byl to krásný pocit, protože jsme měli snad 100 šancí a nakonec jsme vyhráli jen 1:0. Hodně se mi líbil zápas s Dědicemi na jaře 2007. Šli jsme do risku, protože se zranil Alda Slanina a vytáhli jsme z dorostu Ladě Suchého. Navíc bylo hrozné hřiště a každý přemýšlel o odložení utkání. Nakonec jsme řekli ne, jdeme do toho. Byl to nádherný zápas , protože jsme 1:0 prohrávali a podařilo se nám 4:1 vyhrát právě díky nasazení a hladu po úspěchu. V divizi se mi vybaví utkání s Hulínem, protože se hrálo o čelo tabulky. Byla vynikající atmosféra, zápas měl nasazení.

Odbočíme teď od tématu Blansko. Ty mimo jiné také studuješ trenérskou licenci A. V jakém stádiu tvé studium nyní je?

Momentálně máme prázdniny. Až 21. 9. nastupujeme do dalšího týdenního bloku. V říjnu by měl být další spojený se skládáním zápočtů z fyziologie, pedagogiky, psychologie a dalších odborných předmětů. Pokud se zadaří, tak v lednu by měly následovat závěrečné zkoušky. Pro některé lidi tedy doufám, že už budu mít konečně odpovídající kvalifikaci. Osobně si myslím, že jen o té průkazce to není. Může přijít člověk, který nebude vědět o fotbalu nic, ale něco řekne, tým za ním půjde a bude vyhrávat. Já tu nechci rozdávat nějaké rozumy. Měl jsem možnost díky Standovi Hasovi navštívit pana Mazuru nebo pana Jarůška a ptal jsem se jich. Jsem trenér samouk, dělám to dobře? Oni mi vždy řekli, na to se vykašli, důležité jsou tři body. Mají pravdu. Když je máte jako trenér jste bůh, nemáte je, je to špatné.

Bilance Petra Vašíčka na lavičce Blanska:

85 mistrovských zápasů, 43 výher, 21 remíz, 21 porážek, skóre 171:100