Geniální tah kroměřížských pořadatelů s umělou trávou nikdo z nás diváků nepochopil, povětrnostní podmínky jeho příčinou být nemohly. A tak se hrála MSFL s tak skvělým diváckým komfortem, že i v okresním přeboru by se za takovou občerstvovací maringotku a takřka neexistující plochy pro diváky vedle hřiště styděli (tímto zdravíme paní z občerstvení ve Vískách – jste lepší!!!). Navíc jediné otevřené záchody byly až v hospodě, přiléhající ke stadionu, což bylo dobrých 300m. Abych jen vše nekritizoval – v hospůdce “poslední toaletní záchrany“ měli vynikající tlačenku a ženský personál se smyslem pro humor – díky za vlídné přijetí.

S nasazenými růžovými brýlemi (čestně, fakt je na utkání nosím!) jsme po domácí remíze s juniorkou Olmiku vyrazili do Znojma. S naivitou sobě vlastní jsme při vstupu na stadion volili mezi stánkem (kelímek) a hospodou (sklo). Necelé dvě hodiny před utkáním jsme zjistili, že naše dilema mezi venkem (byl už teplý slunečný den) a vnitřkem bylo nadbytečné.

I v restauraci jsme dostali pivo do kelímku s odvoláním na místní C.K. vyhlášku, že po dobu fotbalového utkání se nalévá pouze do kelímků. Na trávníku se dosud žádní hráči zcela evidentně nepohybovali, usoudil jsem tedy, že zápas dosud neprobíhá a žádal jsem pivo do sklenice, neboť jsem si byl zcela jist že za dvě hodiny jich umím vypít i dvě i tři. Byl jsem odkázán se svým požadavkem na pana vedoucího – ten prý obsluhuje ve stánku. Chtěl jsem si ukrátit čas smysluplnou debatou o nesmyslných vyhláškách (pro legislativce mého ražení nádhera), ale když můj oponent netuší co je vyhláška (ač ji sám vydává) a o nějakém C.K. jaktěživo neslyšel, sklaplo mi. Tak jsem se nepobavil a pivo musel srkat z kelímku.

Na tribuně jsme se původně chtěli rozložit v poslední řadě. Nenašli jsme odvahu. Její upevnění do podlahy pomocí čtyřcentimetrových šroubů vzbuzovalo dojem posezení pro kaskadéry, sebevrahy, případně fakíry. Spravte si to, kluci znojemští! Bubnujeme, fandíme o řadu níž a věříme v bod. A přichází ty inkriminované minuty – 85., 86. Bude o nich ještě řeč – v nich nastává konec našim nadějím (zatím napoprvé).

Po hubeném bodu doma s Frýdkem, který fakt nic nepředvedl a přesto jsme ho nedokázali porazit jedeme s nadějí na body do Uničova. Cesta byla okružní jízda po Moravě – Vyškov, Olomouc, Litovel, Uničov. Pivo mají jak se říká – přišel, viděl, Litova(e)l. Tedy jedno na žízeň a dost. Kofola s rumem (i bez) vítězí a i s vítězstvím našich kluků je to zatím nadějné – poločas je 1:0 pro nás. Stínem dnešního sportovního dopoledne jsou místní fanoušci – opravdoví demokrati. Po našem skandování „Blansko“ do pauzy křičí „DO PLYNU!“. Nejvíc mne překvapil jejich neobvyklý věk – měli rozhodně hodně blízko k šedesátce. Naopak nepřekvapili pořadatelé – odpověď na naše upozornění byla – nic jsme neslyšeli, není důvod cokoliv podnikat. Tak budeme fandit i s odpověďmi domácích rádobyfandů ultrazvukem (nebo infrazvukem?), jsme kluci ušatí, máme uši netopýří!. V druhé půlce i přes vyrovnávající branku Uničova věříme v plichtu. A znovu přichází ty inkriminované minuty – 85., 86. Znovu je o nich řeč a v nich nastává konec našim nadějím (teď už napodruhé).

Nemohu se ovšem s Vámi nepodělit o na všechny smysly útočící zážitek z pánských záchodků uvnitř stadionu (o těch vně stadionu vedle restaurace, prosím, řeč není). Že byly vybudovány jistě více než před 20 roky nepřekvapí, takových sportovišť máme, bohužel, stále dost. Překvapením však jistě je, že neznaje jejich historie, mohu usoudit nejen na jejich neúklid po celou dobu jejich existence, ale podle výskytu zbytků stavebních materiálů se nabízí myšlenka, že byly kolaudovány již v zárodku počínajícího nynějšího stavu.

S hřejícím domácím úspěchem proti „Béčku“ Zlína jdeme do utkání tak říkajíc o šest bodů – jámy lvové, Zábřehu a věříme v úspěch. Tentokrát jedeme po okreskách přes kopec přímo do Mohelnice a Zábřehu. Stadionek i tribunka jsou skromnější, je vidět že zdejší podmínky jsou odpovídající našim (ovšem až na vztahy s blízkou Sigmou Olomouc). Na hřišti to ovšem vypadalo jinak. Z prvního centru domácích za naši obranu těsně po začátku jenom hřmělo, ze druhého se již blýsklo. Ještě jsme pořádně nezačali fandit – a prohráváme. Naděje umírá poslední – stále věříme v úspěch. Před koncem poločasu se zvýšeným krevním tlakem sledujeme, jak neuvěřitelně pomalu se pohybující míč odkopává domácí obránce z brankové čáry. Tak nic. Chvíli po nástupu do druhé půle dostáváme nádherný gól do naší sítě – fakt to kluk dobře trefil. Tleskáme té parádě, i když s nádechem hořkosti. Odsud body neodvezeme.

Vybaveni prášky na ředění krve (to proti infarktu) a vysoký tlak (někdy je to síla) budeme fandit dál. Snad to vyjde, přežijem vše úspěšně a ve zdraví. Blansko, do toho!!